nerozluční

Tchèque

Étymologie

De rozloučit (« séparer »).

Adjectif

nombre	cas \ genre	masculin		féminin	neutre
		animé	inanimé
singulier	nominatif	nerozluční
	vocatif	nerozluční
	accusatif	nerozlučního	nerozluční
	génitif	nerozlučního		nerozluční	nerozlučního
	locatif	nerozlučním		nerozluční	nerozlučním
	datif	nerozlučnímu		nerozluční	nerozlučnímu
	instrumental	nerozlučním		nerozluční	nerozlučním
pluriel	nominatif	nerozluční
	vocatif	nerozluční
	accusatif	nerozluční
	génitif	nerozlučních
	locatif	nerozlučních
	datif	nerozlučním
	instrumental	nerozlučními

nerozluční \ˈnɛrozlut͡ʃɲiː\

1. Inséparable.
   • Nerozluční manželé.

     Un couple inséparable.

Synonymes

• nerozlučitelný

Dérivés

• nerozlučnost